Představa, že umělá inteligence během pár kliknutí namluví jakoukoli knihu hlasem kohokoli, může znít lákavě. Ale český svět audioknih si zatím může v klidu dát kávu, posadit se do zvukového studia a otevřít další scénář. Proč? Protože AI zatím neumí to, co zvládne schopný herec jedním nádechem.
Začněme u samotného jazyka. Čeština je tvrdý oříšek. Ovládnout její melodičnost, rytmus, cit pro důraz nebo třeba rozdíl mezi sním a s ním není jen o algoritmu. Je to o intuici, o zkušenosti, o hereckém instinktu, který ví, kdy má postava jen šeptat a kdy zařvat tak, že vám spadne deka z postele.
A pak je tu emoce. AI sice zvládne tón hlasu napodobit, ale zatím to zní jako když vám robot přečte milostný dopis. Chybí tam lidské teplo, napětí, neklid v hlase, který se chystá plakat… Zkrátka všechno to, co dělá z audioknihy zážitek a ne jen hlas v pozadí, zatímco luxujete.
Navíc, audioknihy nejsou jen o hlase. Jsou o interpretaci, režii, produkci, střihu, zvukovém designu. Každá věta je odladěná jako violoncello před koncertem. A i když se AI nástroje začínají používat – třeba při úpravě ruchů nebo čištění nahrávek – pořád jde hlavně o lidskou práci, o cit, o rozhodnutí.
Takže? Ano, AI se do audioknih bude pomalu vkrádat. Možná pomůže zrychlit produkci nebo nabídne nové možnosti. Ale že by nahradila Simonu Postlerovou, Arnošta Goldflama nebo třeba Oldřicha Kaisera? To fakt ne. Český posluchač pozná, když ho chce někdo odbýt.
A přiznejme si – když už máme u uší sluchátka, chceme slyšet někoho, kdo dýchá, směje se, naštve se… ne jen někoho, kdo dokonale klonuje intonaci. Takže herci, klid – ještě chvíli nás budete uspávat vy, ne počítač.